V pátek k večeru jsem četl na iDnes článek o bílých jedech (bílá mouka, cukr, sůl) a jejich nadměrné spotřebě a důsledcích, které po sobě zanechávají.
Pravdou je, že v době, kdy jsem z důvodů velké plynatosti vysadil bílou mouku a výrobky z ní dělané (jakékoliv pečivo, i tzv. celozrnné) a současně jsem ještě držel hubnoucí dietu zahrnující podstatné omezení příjmu rafinovaného cukru i jiných alternativních sladidel, tak jsem se po čase cítil opravdu dobře, nenafouknutě a pohodlně.
Se zastavením hubnoucí diety, kdy si stále udržuju pracně získanou hmotnost jsem se vrátil nejprve k částečné konzumaci sladidel typu agávového, či javorového sirupu, popřípadě kokosového cukru nebo Xylitolu a později i k třtinovému cukru a ještě později i k bílému cukru a medu.
A odtud byl již jen krůček ke konzumaci bílé mouky, která se tak nějak váže na bílý nebo třtinový cukr nějak automaticky. V povědomí udržované obtíže z dřívějších dob mi sice nedovoluje tak velkou konzumaci zejména bílé mouky, ale už tak striktně nehlídám příjem cukru v podobě průmyslově zpracovaných potravin, zejména sladkostí. I když i těch, oproti dobám minulým, značně ubylo.
A tak nějak postupem času si uvědomuju, že dřívější projevy skleníkových plynů mě opět začínají lézt na mozek, resp. vyplňovat dutinu břišní a obtěžovat domácí okolí svojí kvasnou vůní.
Mám já to zapotřebí? Když se opětovně omezím ve spotřebě bílých jedů, popřípadě je snad vyloučím úplně, myslím, že mi to jen prospěje a také si zjednoduším život nejen od zkřivených pohledů ve tvářích s průvodním "už zase!?"
Jen vydržet a nepodlehnout.