Vařením v nerezových hrncích z IKEA jsem již zcela zapomněl na možnost vaření v klidu bez neustálého posouvání skotačivě dovádějící pokličky, byť má výústní otvor na páru, ať jsou pokličky rovněž nerezové nebo skleněné.
A skotačení, i když je plamen sporáku stažen na nejnižší úroveň, je u litinového hrnce doprovázen zvonkohrou mezi tenčí plechovou pokličkou a silnějšími stěnami hrnce. Sice je ta zvonkohra na krátkou dobu milá a zajímavá, ale nikoliv natolik, aby se brzo neomrzela. Takže se poklička mírně nakloní, aby nadbytečná pára mohla také odskotačit mimo hrnec.
Avšak přeci jen ty těžší pokličky lépe sedí na hrnci a drsnější povrch litiny nedovolí zpětné zklouznutí zpět na hrnec, což mě u nerezu dovádělo k mírnému šílenství s neustálým posouváním pokličky do vhodné polohy tak, aby neunikalo moc páry, ale aby se poklička hned nesvezla zpět na původní místo. To bohužel u nerezu nejde. Jak jsem časem zjistil, jde buď to nebo to.
Proč Já chtěl ten nerez, to vskutku nevím. Buď za to mohla pořádná reklamní masáž nebo pohled na ty připálená jídla v klasických tenkostěnných smaltovaných hrncích.