I přes všechnu tu snahu to někdy prostě nevyjde, ... tedy ne tak úplně.
Jak si tak poslední dobou vařím ve smaltovaném rendlíku, tak se mi to líbí, že ...
že si říkám, že by se mi hodil ještě jeden menší a vyšší, přesně takový, který jsem viděl, když jsem vybíral ten současný. Ale protože jsem nedostál svého slibu, kdy vyhodím ten nerezový rendlík s rozviklaným držátkem, který měl být nahrazen tím smaltovaným, tak další kousek už nepotřebuju.
I stále jsem si to opakoval, jedouce kolem M.A.T.u, až jsem se sám sobě divil, když to auto, v němž jsem seděl, zaparkovalo v blízkosti obchodu a mé nohy mě tak nesly ke vchodovým dveřím. Zabral jsem ke vstupu, avšak dveře se oproti obvyklému hladkému otočení ani nepohnuly. Zabral jsem ještě jednou a stále jsem byl na stejném místě před obchodem. Hodil jsem tedy oko na sousední dveře, které jsou obvykle jako výstupní a teprve si tak všimnul upozornění na probíhající inventuru.
I otočil jsem se, poděkoval otočením očí v sloup za prozřetelnost a ochranu před zhýralostí z nakupování nepotřebného a odkráčel do auta dokončit cestu do dříve zamýšleného cíle.
Tak to bylo poprvé. A jak to bylo podruhé?
Inu, skoro stejně. "Nesmíš, nesmíš! Něco sis slíbil, vařit máš v čem!", jsem si tak opakoval, když jsem cca za dva, tři dny jel opět kolem obchodu a očkem mrknul zda-li inventura pokračuje, či ne. A než jsem se nadál, stojím před regálem a koukám na hrnce. Beru do ruky podobný ale nízký. Poklička byla nějak zapadlá a síla plechu také neodpovídala 2 mm. I mrknul jsem ještě na jeden a také jsem jej nakonec zavrhnul.
Opět jsem poděkoval za prozřetelnost a ochranu, tentokrát bez otáčení očních bulv a vykročil v ústrety spokojenému minimalistickému životu bez zbytečného nakupování.