Už z vícero článků na webu jsem se dozvěděl, že je dobré si vést deník a psát to tak, jak to se to z hlavy sype a neopravovat, nemazat. Byť se může zprvu zdát, že jde o šílenosti a i třeba o vulgarity. Časem se člověk natolik uvolní, že je pak i zábavné číst a srovnávat původní zápisky s těmi pozdějšími.
Tuším, že jsem o tom již nejen jednou psal, ale i jsem si deník založil, coby neveřejnou část blogu. A nyní se k němu opět vracím a již bez okolků zcela veřejně. Od "bodu zlomu", kterým nazývám mé nedávné rozhodnutí změnit, či začít splňovat své sny a touhy dříve nenaplněné, ať už z jakéhokoliv důvodu.
Jedním z těch možných důvodů může být skutečnost, že se asi nemám tak moc rád, když plním přání jiných a zapomínám nebo upazaďuju sebe sama a svá přání. Je to možná trochu nelogicky pospojované, ale pomalé psaní ťukáním na klávesy v mobilu, ani nic jiného neumožňují a myšlenky jsou prostě rychlejší, než klikající ukazovák. Navíc jich je zpravidla mnoho. Zase tak moc ne. Ale tolik, aby mi z nich pískalo v uších.
Při psaní mých článků se snažím dodržovat pravidlo pěti, tj. pět vět na odstavec a pět odstavců v článku. Bráno jako maximum, či optimum. Samozřejmě to nehlídám, jen si tak říkám, zda-li se to dá dodržet, aniž by na to člověk, tedy Já, jakkoliv myslel. U rozsáhlých a spletitých souvětí je to však zhola nemožné. Nebo alespoň prozatím.
Jak tak koukám na pomalu se tvořící směs slov, co po sobě v psané formě zanechávám, vidím nebo alespoň cítím tu nesouvislou změť různorodosti a neuspořádanosti, na rozdíl od plánovaných článků. I když ty také zpravidla zvládnu napsat jedním tahem.