Vařením v nerezových hrncích z IKEA jsem již zcela zapomněl na možnost vaření v klidu bez neustálého posouvání skotačivě dovádějící pokličky, byť má výústní otvor na páru, ať jsou pokličky rovněž nerezové nebo skleněné. A skotačení, i když je plamen sporáku stažen na nejnižší úroveň, je u litinového hrnce doprovázen zvonkohrou mezi tenčí plechovou pokličkou a silnějšími stěnami hrnce. Sice je ta zvonkohra na krátkou dobu milá a zajímavá, ale nikoliv natolik, aby se brzo neomrzela. Takže se poklička mírně nakloní, aby nadbytečná pára mohla také odskotačit mimo hrnec. Avšak přeci jen ty těžší pokličky lépe sedí na hrnci a drsnější povrch litiny nedovolí zpětné zklouznutí zpět na hrnec, což mě u nerezu dovádělo k mírnému šílenství s neustálým posouváním pokličky do vhodné polohy tak, aby neunikalo moc páry, ale aby se poklička hned nesvezla zpět na původní místo. To bohužel u nerezu nejde. Jak jsem časem zjistil, jde buď to nebo to. Proč Já chtěl ten nerez, to vskutku nevím. Buď za to
Blog o zážitcích i zkušenostech při putování po cestách minimalismu.